diskuzní fórum k dílu Jána Maliarika
objednávka vydaných tytulů
home    |    napsat email    |   objednávka

Ján Maliarik - Životopis



zvětšit

Ján Maliarik (1869-1946) Významný slovenský spisovatel, filozof, světový reformátor, indolog, sociolog, evangelický farář Ján Maliarik je dnes více znám a oceňován za hranicemi než u nás, a to hlavně jako velký bojovník za mír. I za jeho života byli jeho skuteční ctitelé na Slovensku i v našich zemích omezeni na užší kruh ušlechtilých příslušníků stavu uměleckého, vědeckého, filozofického a politického. Kdyby duchovně probuzení Indové, Angličané, Němci měli ve svém středu vznešeného veleducha, jakým byl Ján Maliarik, věřím, že by si jeho moudrosti vysoce vážili a oddaně rozšířili Jeho Dílo po celé zemi. Nutno však poznamenat, že ti, kdož ho znali, byli mu oddáni, milovali, ctili a zbožňovali Ho pro Jeho učení, právě tak jako pro Jeho život světce.

Narodil se 8. listopadu 1869 v západoslovenské Myjavě. Po násilné smrti otce, četnického strážmistra, pracuje s matkou v Holíči jako zemědělský nádeník. Ve čtrnácti letech se stává studentem nižšího gymnázia v tehdejší Uherské Skalici, v r.1895 maturuje na maďarském evangelickém lyceu v Bratislavě. Vystudoval evangelickou teologickou akademii v Bratislavě a Prešove. Ordinován na duchovního byl v Miškovci r.1899. Po dvouapůlletém působení na východním Slovensku je zvolen za evangelického faráře do Veľkých Levár, kde z doby protireformační zůstala na celém Záhoří jediná evangelická církev a.v.

Přes obětavou, náročnou a vysilující pastorační, vzdělávací a výchovnou činnost mezi farníky a jejich dětmi po nocích neúnavně studuje všechny hlavní světové morální, náboženské, filozofické, spirituální, okultní nauky a systémy, které i sám na sobě praktikuje. Mimo dokonalou znalost rodné slovenštiny a úřední maďarštiny, výborné ovládání češtiny, němčiny a latiny, usilovně studuje ruštinu, polštinu, srbštinu angličtinu, esperanto a sanskrt. Jako hlavní cíl si v této době vytyčuje "probádat, prozkoumat a zharmonizovat všechna větší světová náboženství".

V letech 1908-1912 na pozvání přednáší ve vídeňské a dalších teozofických společnostech, přičemž zvláštní pozornost věnuje dílu staroindického filosofa šankary (asi 788-820), kterého označuje za "krále filosofie po praktické stránce". Základem jeho učení-védanty je činit rozdíl mezi trvalým a pomíjejícím, netoužit po požitcích, a tak být plně svobodný, dojít pokoje ovládnutím myšlenek a smyslů, dříkáním a vnitřním soustředěním.

V r.1910 vychází ve Vídni jeho prvotina, přednáška "Die Anfangsgründe der Sri ankara Acharyaschen Philosophie", s poutavým líčením autorova duchovního vývoje v úvodu. O čtyři roky později pak vydává v Senici práci "Drei Welterlösungsworte: 1. ein Christliches, 2. ein Philosophisches, 3. ein Vedantisches". Filozofický obsah těchto dě1 podává populárně v novele "Sirota Kráľom". Tato etapa jeho života a tvůrčího úsilí končí počátkem r. 1914, kdy ve snaze zastavit ke katastrofě se řítící vývoj evropské politiky zasílá uherskému ministerskému předsedovi a církevní vrchnosti své první "Memorandum“ o 14 bodech, ve kterých vyslovuje svobodu, nezávislost a samostatnost národa slovenského, polského a všech dalších národů rakousko-uherské monarchie, dále pak zásady mravní očisty a realizaci ideje "Celo-Zemského Univerzálního Státu" jako hlavní podmínky, bez nichž je světový mír neuskutečnitelný.

Po vypuknuti války s neohroženou otevřeností vyhlašuje válku válce a pouští se nenásilnými prostředky do boje s reakčními, militaristickými silami. Svolává do Krakova a Říma "Světové mírové konference", navštěvuje konzuláty válčících stran ve Vídni a Budapešti, rozesílá výzvy k zastavení krveprolévání, přes zákaz cenzury nechává tisknout a rozesílá "světomírové" brožurky, podává apelace k císaři do Vídně. Církevními představenými je přinucen zažádat si o penzionováni, politická vrchnost nařizuje zákaz pohybu, má být umístěn do ústavu pro choromyslné "na útraty platit povinných příbuzných" (diagnóza: "Trpí halucinační formou paranoie, a ačkoliv je v současnosti klidný, záchvaty se však mohou náhle a neočekávaně dostavit ... nemoc jeho je nevyléčitelná."). Po opakovaném odvolání až k ministrovi je "postaven na volnou nohu".

"Keď zúrenie vojny nechcelo a nechcelo prestat a keď som sa dozvedel o ukrutnostiach a zverstvách vo vojne páchaných a o hroznom utrpení vojakov a o mrzákoch a o pustošeniach a keď som vycítil, aký asi osud čaká slovanské národy, hlavně menšie: rozhodol som sa ešte raz, a to celkom verejne, vyhlásit Svätú Vôlu Božiu."

To učinil Ján Maliarik zcela veřejně 16. února 1916, hovoříc přímo k vybrané pražské inteligenci v Národním divadle, mezi jednáními operního představení Wagnerovy Valkýry. Ač se mu dostalo tichého souhlasu přítomného publika, byl zadržen policejními inspektory. Po zatčení v Praze je z policejního vězení převezen k dalším výslechům do vojenského vězení a má být souzen tajným vojenským soudem. Díky zásahu vlivných přátel je internován jako choromyslný na psychiatrické klinice v Kateřinkách.

"... celkom ale boli to tie najhroznejšie dva roky v celom mojom živote. Tak ma z môjho bláznovstva liečili, že by som bol čo chvíľa skutočne zošialel."

Ján Maliarik, svědomí světa, je umlčen a označen za šílence, aby skuteční šílenci mohli dále hnát národy na jatky bojišť. Koncem roku 1917 je z Kateřinek podmíněně propuštěn a ocitá se spolu s matkou, která byla mezitím v zuboženém stavu za ním úředně převezena, na pražské dlažbě bez jakéhokoliv existenčního zajištění. V polovině dubna 1918 se s "drahou matičkou-trpitelkou" vrací zpět do Veľkých Levár, kde tato zakrátko vysílením umírá.

Po rozpadu monarchie není v nově vzniklé republice Čechů a Slováků rehabilitován, ale ve věku necelých padesáti let odstrčen s bídnou penzí. Přístřeší nachází v podnájmu u učitelky Karoly Malé ve Veľkých Levárech, kde téměř až do konce života literárně pracuje. Nedeprimován a nezlomen pokračuje v plnění svého poslání. Pro své dílo nachází podporu u skupiny přátel a žáků v Brně, kteří mu pomohou v meziválečném období vydat čtyři desítky spisů v ceně přes milión korun a nezištně je rozdávat. Jeho dřívější povolání umožnilo mu vniknout v duši lidu, Jeho jazykové znalosti a styk s přáteli v mnoha zemích ještě více rozšířily obzor jeho myšlenek a učinily jej všesvětovým. Jako zastánce ubohých a utiskovaných pouští se do nesčetných bojů za sociální spravedlnost, rozesílá své Epištoly a Proklamace, věnované jak představitelům československého politického, vědeckého, kulturního a náboženského života, tak státníkům, vládám, institucím a význačným osobnostem v cizině.

Maliarikovi ideje, zpracované v několika desítkách publikacích, pronikly v letech 1925-1938 do celého světa. Přicházejí ohlasy nejen z domácího prostředí, ale i z ciziny, kde nachází duchovní příznivce v islandském spisovateli Ingvaru Sigurdssonovi a v indickém králi Mahendru Pratapovi. Rozvíjí s nimi obsáhlou korespondenci, kterou pak jako konfrontaci jejich a vlastního projektu mírového uspořádání světa vydává tiskem ("Meine Korrespondenz mit dem indischen König: Mahendra Pratap, Raja", 1933; "Auf welcher Grundlage können Ingvar Sigurdssons, Des Isländers, "Auf zum Weltreich" und Kňaz Ján Maliariks, Des Slovaken,"anz-Erden-Universal-Staat "Versöhnt Werden ?", 1935).

Ve svých spisech neustále poukazuje na dvě hlavní překážky na cestě dosažení vysokých cílů a vznešených ideálů: lidskou nevědomost a lidský egoismus. Jako podmínky k umravnění vyžaduje: ochranu života v jakékoliv formě (absolutní zdrženlivost masité potravy), antialkoholismus, antinikotinismus, sexuální ukázněnost a "ničeho nedávaného nebrat a nežádat".

Nejvýraznějším svědectvím velkého mnohaletého úsilí Jána Maliarika je jeho návrh ideálu jednotného celosvětového státního útvaru, řízeného skutečnými duchovními vůdci, kde základní články ústavy vycházejí ze zásad pravdy a lásky, zahrnující všechny projevy života. V této ideji, rozpracované v díle "Celo-Zemský Univerzální Stát" z r. 1925, se odrážejí v nové formě myšlenky J. A. Komenského, B. Bolzana, L. N. Tolstého, Mahátmy Ghándího a dalších myslitelů.

V r. 1938 - těsně před mnichovským diktátem, v předvečer vypuknuti války vydává své poslední dílo "Dringender Appell ..." („Naléhavá Výzva Všem Pozemským Mocnostem, zvláště pak japonské vládě“), kde v prorockých vizích přesně předvídá katastrofální důsledky podmanitelských choutek německého nacismu, italského fašismu a japonského militarismu, a to jak pro napadené národy, tak pro agresory.
Nejen že se splnila všechna jeho proroctví a varování na adresu mocných tohoto světa v první polovině 20. století, ale s odstupem padesáti let si uvědomujeme, že lidstvo mohlo být ušetřeno velkých útrap, bolesti, ztrát materiálních i kulturních hodnot, kdyby Maliarikovu varovnému hlasu věnovalo svou pozornost.

Po rozdmýchání posledního celosvětového válečného běsnění se opět svým způsobem neohroženě vrhá do zápasu o mír, i když už jako sedmdesátiletý muž. Navštěvuje konzuláty v Bratislavě, píše a rozesílá na všechny strany výzvy, proklamace a otevřené dopisy, mezi kterými nechybějí adresované do Berlína k rukám Adolfa Hitlera. Zve jej do Piešťan k veřejné diskusi, "souboji idejí o uspořádání světa, za účasti zástupců všech národů“. Podmínkou bylo předběžné zastavení válečných akcí.

Přes opakované zákeřné útoky na jeho život se vytouženého míru dočkal a umírá po operaci jater v brněnské fakultní nemocnici "U sv. Anny" ve věku nedožitých 77 let (14. 7. 1946). Po pohřbu žehem v Brně byl jeho popel pietně uložen vedle matčina hrobu na veľkolevárském evangelickém hřbitově. Náhrobní desky nechal zhotovit jeho adoptivní syn Otmar Widhalm-Maliarik.

Ján Maliarik říká: "jsme všichni bez výjimky bratři. Co nás dělí a rozdvojuje, je toliko omyl daný relativitou bytí. Tento omyl se musí zničit a také zničen bude – za to ručí neomezená moc Boží! Bůh je prostorově Bezmezný a podstatně Všudebytný a co do moci Všemohoucí. A to musí být a také bude.“

Jána Maliarika jsem znal od svého útlého dětství, protože při svých častých cestách do Brna byl většinou hostem naši rodiny. Moji rodiče patřili k jeho nejbližším spolupracovníkům, vydavatelům některých titulů jeho díla, zprostředkovatelům s domácími a zahraničními zájemci o ně, připravovali a organizovali jeho přednášky, atp. Naše domácnost přímo žila jeho osobnosti a myšlenkami. Soboty a neděle byly často vyhrazeny k návštěvám Veľkých Levár.

Přesto, že jsem jako jinoch a později jako student nebyl s to proniknout hlouběji do jeho osobnosti a díla, cítil jsem od dětských let k "důstojnému pánovi z Levár" velkou úctu. Snad i proto, že v jeho přítomnosti vládla vždy neobvykle povznášející, ničím nerušená atmosféra. Z každého jeho pohledu vyzařovala láska, která se přenášela i na celé okolí.

I když uplynulo více než pět desítek let od chvíle, kdy jsem se naposled v nemocnici zahleděl do jeho láskyplné tváře, nevymizel z mého nitra žádný z těchto silných dojmů, ale spíše se zesilovaly hlubším a hlubším poznáváním jeho velké, vznešené, otcovsky milující osobnosti a stále živé moudrosti, vystupující z každé stránky jeho literárního odkazu, který uchovávám.

Ing. Otmar Doležal






© 2009 Společnost Jána Maliarika   |   webmaster: Indeart s.r.o.